Digestoř využíváme všude tam, kde je potřeba zamezit šíření pachu nebo vzduchu obsahujícího nežádoucí příměsi po celé místnosti. Obrovskou úlohu hrají digestoře v chemických laboratořích a gastro provozech, ale my se dnes budeme věnovat digestořím doma v kuchyni.
Ani v kuchyni u sebe doma nechceme aroma ze smažení, odpařený olej a vodní páru, aby nám zalezly do závěsů a nábytku, vlastně se snažíme zabránit i usazování mastnoty a nečistot přímo kolem trouby a varné desky. Odtah par z vaření bývá v poslední době někdy řešený i ventilací po bocích varné desky, ale my se prozatím podržíme klasiky - digestoře nad varnou deskou.
Co vědět před tím, než koupíme digestoř
Digestoře nebo také odsavače par fungují na dva způsoby a rovněž na dva způsoby se montují na zeď (opět vynecháme ostrůvkovou variantu, protože to je zase trochu jiná písnička).
Digestoř může mít venkovní odtah, to znamená, že znečištěný vzduch vyhání ven mimo budovu, nebo vnitřní cirkulaci, takže vzduch jen čistí přes mřížku a uhlíkový filtr, a žene ho zpět do místnosti.
Výhoda odtahu mimo budovu je jasná - vzduch, který skončí venku pod širým nebem, může být cítit jako pouliční smažírna ryb, ale neškodně se rozptýlí a je po starostech. Digestoře s venkovním odtahem tak většinou zahrnují jen kovovou mřížku, na které se vysráží a zachytí část par a mastnoty, zbytek letí ven.
Nevýhodou je u tohoto typu pak právě ten proud vzduchu z místnosti. Kde jde vzduch ven, musí jít jinudy dovnitř, takže se digestoře s odtahem nesnášejí se starými typy plynových kotlů na ohřev vody (které by mohly ztratit tah a zamořit vám byt zplodinami), zpravidla se nemontují do pasivních domů (kde je budova tak vzduchotěsná, že by digestoř ztrácela výkon a vám v kuchyni lupalo v uších) a obecně si je nenamontujete tam, kde je vůbec problém vyvést rouru na fasádu, třeba kvůli masivním zdem, historickým omítkám kulturních památek a podobně. Teplý vzduch proudící ven v zimních měsících je také svým způsobem tepelnou ztrátou, kterou si zaplatíte.
Druhým typem je digestoř s oběhem, neboli rekuperací. Ta se snaží vzduch zbavit vlhkosti, mastnoty a pachu nejen pomocí kovové mřížky, ale také pomocí filtrů s aktivním uhlím, které opravdu zachytí hodně, a pak vzduch za stejné teploty ženou zpátky do kuchyně.
Výhodou tohoto typu odsavače par je nenáročná montáž. Není potřeba řešit prostup přes zeď a potenciální pokles tlaku v místnosti a kde všude ten vzduch bude chybět. Nevýhodou je potom menší efekt odstranění pachu a v letních měsících cirkulace ohřátého vzduchu v už tak zahřátém bytě.
Samostatně nebo ve skříňce?
Druhou možností k uvážení je typ digestoře - zabudovaná do skříňky versus samostatná. Tady je to spíš otázkou vkusu a momentální módy. Samostatně montované digestoře mohou být designově zajímavé a automaticky přitahují pozornost k jakémusi středobodu kuchyně. Řada bytových návrhářů se vyžívá ve velkých nerezových trychtýřích a tak je najdete u spousty svých přátel.
Digestoř schovaná ve skříňce je méně nápadná a při montáži také kompaktnější. Ne každý chce do své kuchyně výrazný plechový kónus a komín. Zpravidla se montuje zároveň s kuchyňskou linkou a vyčnívá jen ovládacím panelem. Skříňka sice obsahuje hlavně schovaný motor a rouru ven (nebo naopak dovnitř), ale kromě toho poskytuje alespoň trochu odkládacího prostoru navíc například pro stísněné kuchyňky malých bytů. Zabudování digestoře do skříňky také z části pomáhá odfiltrovat trochu hluku, i když ten hlavně záleží na typu použitého potrubí a to je zase jiný příběh.
Žádné komentáře:
Okomentovat